SRT EU BALKAN

SNÍH, BORA A PONORKY

 

Od roku 2020 jsem pravidelně vyrážel na Balkán. Chorvatsko jsem měl projeté od Rijeky až po Dubrovník, znal jsem pobřeží, silnice, kavárny i místa, kde stojí za to zastavit.

Jenže časem přišla chuť jet dál. Níž. Za hranice toho známého pohlednicového Chorvatska.

A tak jsme se v roce 2023 domluvili s Alešem a Honzou, že vyrazíme do Albánie.

Jenže Balkán si občas člověka vyzkouší ještě dřív, než do cíle vůbec dorazí.

Dojeli jsme tehdy jen na hranice Černé Hory. Aleš neměl doklady od motorky a ve chvíli, kdy se pokusil celníky „motivovat“, skončilo to přesně tak, jak to na Balkáně občas skončí — zatčením.

A člověk rychle zjistí, že uplácení se nevyplácí ani tam. Výprava do Albánie tehdy skončila dřív, než vlastně začala. Zůstali jsme v Chorvatsku a já klukům ukázal všechna místa, která mám rád a která podle mě za něco stojí.

 

Albánie se mi tím na nějaký čas uzavřela.

Jenže po návratu ze Španělska přišla nová nabídka. Měl jsem jet znovu do Španělska se zákazníky. Všechno bylo domluvené, naplánované, rezervace hotové… a na poslední chvíli jeden ze zákazníků cestu kvůli práci zrušil. A tak přišel plán B. Balkán.

Od Martina z MR43 jsem měl přislíbenou novou Moto Morini X-Cape 1200. Dokonce jsem ji zajížděl před výstavou — ano, byl jsem první člověk v ČR, který na ní seděl, takže jsem vlastně slavnej. Jenže nebyl bych to já, aby to vyšlo jednoduše. O motorku byl obrovský zájem a Martin ji nakonec musel půjčit novinářům na testování.

Takže jsem sáhl po své osvědčené dělnici expedičních cest — Moto Morini X-Cape 700. Za mě pořád jedna z nejlepších motorek na dlouhé cesty a necesty v poměru cena/výkon.

Dana jela na Harley-Davidson Pan America CVO. Krásná, obrovská a těžká motorka. Takový dálniční parník. Obývák na kolech. Třetí účastník, Jarda, se rozhodl jet autem — BMW Z4 bez střechy, klasický hadrák. Měl zpoždění a plánoval nás dohnat až druhý den v Primoštenu.

Trasa byla hotová, rezervace zaplacené, albánská SIM karta koupená. Jenže než člověk vůbec vyjede, stejně se všechno zkomplikuje. Brzy ráno jsem vyrážel do Mostu k partnerovi FRROD na polep auta a ještě jsem po cestě dokončoval práci pro zákazníky. Klasický pracovní chaos až do poslední minuty.

Večer jsem naložil Danu i její Harley na vlek. A hned při popojíždění po Praze nám motorka málem spadla. Dana ale ukázala, že je praktický člověk. Žádná hysterie, žádný křik. Prostě jsme motorku přepoutali a pokračovali dál.

Směr Třebíč, kde jsme vyzvedli Morinku. Pak Slovensko, Maďarsko a Chorvatsko.

První a vlastně poslední zastávka byla v Záhřebu. Vyložit motorky, přeházet bagáž a vyrazit.

Pár dní před cestou mi kamarádi, kteří byli na okruhu v Grobniku, posílali videa, že tam sněží.

Sněží. Na Balkáně. V dubnu. Myslel jsem si, že přehánějí. Nepřeháněli.

Vyjížděli jsme v krásných šestnácti stupních. Silnice ubíhala, nálada výborná. Jenže postupně začala padat teplota. Nejdřív pár zbytků sněhu u silnice. Potom souvislá vrstva. Karlovac — deset stupňů. Modruš — metrové závěje.

Nepromoky. Druhé rukavice. Péřová vesta. A rychle dolů k moři, protože tam přece musí být teplo. Nebylo.

V Senji jsme dotankovali a dali kafe. Pak jsme najeli na slavnou Jadranskou magistrálu. Jenže po pár kilometrech policie, uzávěra a odklon. „UZAVŘENO. JEĎTE JINUDY!“ Nikdo nic nevysvětloval.

Druhý pokus dostat se k moři přišel u Karlobagu. A tam jsme konečně pochopili proč. BORA.

Ten vítr byl absolutní peklo. Ještě dva dny potom byly na Instagramu videa převrácených kamionů, poničených lodí a rozbitých střech. A my v tom jeli na motorkách.

Do Obrovace jsme dorazili s pocitem, že nás to každou chvíli sfoukne ze silnice. Pak už následovala rovnější cesta do Primoštenu, kde jsme se konečně sešli i s Jardou.

Lehká večeře. Nákup. Spánek.

 

Ráno už bylo lépe. Snídaně v mojí oblíbené kavárně v Primoštenu a pak směr Dubrovník.

Mám v Chorvatsku svoje oblíbené silnice a přesně ty jsem jim chtěl ukázat. Trogir. Omiš. Makarská. Dubrovník. Cestou jsme se průběžně potkávali s Jardou.

Sjeli jsme pár zatáček, při kterých oddělal brzdy na BMW, ale nakonec jsme všichni dorazili až do Dubrovníku.

Večeře pod hradbami. Ubytování jsem vybral v zátoce Komolac, prakticky u hranic s Bosnou. Jenže do Bosny se mi osobně moc nechtělo. Minulost u armády člověku některé věci z hlavy nevymaže.

Večer ještě Karlovačko, nějaká místní specialita, šumění moře a spánek.

Jenže únava udělala svoje. Večer jsem Jardovi plánoval trasu do navigace. Zadal jsem start, cíl… a v polospánku omylem odeslal úplně jinou trasu. Cíl: Durrës.

 Takže Jarda ráno po snídani vyrazil úplně jinudy než my. My mezitím stáli na hranicích s Černou Horou a pokračovali směrem na Kotor. Objet celý Kotor byl naprostý očistec.

Kolony, provoz, rychlost třicet až padesát kilometrů za hodinu. Ale potom přišly serpentiny nad Kotorem.

Úzká silnice, kde když se potkají dvě auta, je problém. Jenže ty výhledy… To stálo za všechno.

Cesta do Podgorice byla motorkářský sen. Táhlé zatáčky, perfektní asfalt a Morinka si to užívala naplno. Hlavně ve chvílích, kdy jsem se honil s partou Němců na GSkách.

Pak Podgorica, provoz, průjezd cikánskou osadou a nakonec legendární SH20.

Dnes nádherná silnice. Před pár lety jen šotolina. Povinné focení bylo jasné. Jenže pak přišel hlad. Dana už začínala být nervózní a hladová, takže jsme sjeli z hor k první restauraci, kterou jsme našli.

Okolo chodily krávy, sedělo se venku na zahradě, před vchodem stály Mercedesy a obsluha mluvila perfektně anglicky.

A pak přinesli jídlo.A to byl šok. Luxusní. Absolutně fantastické. Albánci možná neumí servis, ale jídlo umí dokonale.

Další zastávkou měla být základna albánských námořních speciálních sil v Shengjinu. Dva tunely, vraky lodí, pozůstatky studené války. Ještě nedávno přístupné.

Dnes střežené armádou vojáků, ze kterých šlo všechno, jen ne strach.  Zastavit jsme nesměli. Jen projet.

Tak jsme pokračovali do Durrësu. Albánská doprava je kapitola sama pro sebe. Chaos. Pravidla prakticky neexistují. Čím větší AMG Mercedes máš, tím větší přednost automaticky získáváš.

Hotel byl úplně nový. A přesně tak to taky vypadalo. Ranní káva asi pětkrát vyhodila proud v celém hotelu. Snídaně byla kompletně studená, i když některé věci evidentně měly být teplé.

Ale večerní jídlo? To zase stálo za to.Další den nás čekala místa, na která jsem se těšil nejvíc.

Alej Migů v Kuçově. Ponorková základna Pasha Liman. Tunel Porto Palermo. A večer Sarandë.

Jarda jel zase vlastní trasou, ale tentokrát jsme si alespoň sladili body, kde se potkáme.

Jen mimochodem — ve Španělsku jela Morinka na tamní benzín i se vším nákladem kolem 185 km/h.V Albánii se stejnou motorkou a stejným zatížením maximálně 165. Rozdíl v kvalitě paliva byl sakra znát. Stejně jako kvalita silnic. Na to, kolik je v Albánii Mercedesů všech generací, vypadají tamní silnice jako tankodrom. Díry, záplaty, rozbitý asfalt.

Na základnu v Kuçově jsem se těšil strašně moc. NATO ji v roce 2024 zrenovovalo a mně přišlo, že hlavně proto, aby mohli rozprodat zbylé Migy do soukromých sbírek. Dnes tam zůstalo jen pár kusů.

Vstup zakázán. Podzemní základna nepřístupná. A sotva jsme zastavili za branou, už na nás někdo z dálky řval, ať okamžitě táhneme pryč a nefotíme. Tak pár tajných fotek, rychle na motorky a pryč. Doufal jsem, že na Pasha Liman budou příjemnější. Nebyl důvod doufat, dopadlo to stejně.

Cestou do Vlore jsme projížděli krajinou, která připomínala Divoký západ. Všude těžba, kyvadlový provoz, zápach dehtu a plynu.

Umělá inteligence mi pak prozradila, že projíždíme největším nalezištěm těžké ropy na Balkáně. A právě tam stál i nejpodivnější dům, jaký jsem kdy viděl. Přezdívali jsme mu Titanic. Celou cestu na jih jsem měl v nose pach ropy a plynu.

Vlore jsme objeli po nové silnici v horách. Američané tam očividně investují obrovské peníze.

Pak přišla Pasha Liman. A zase stopka. Vojáci. Zákaz vstupu. Takže otočka a směr Himarë.

A právě tam začala nejkrásnější část celé Albánie. Hory, serpentiny, útesy, moře hluboko pod námi a nekonečné panoramatické výhledy.

Před námi už bylo jen Porto Palermo. Legendární tunel pro ponorky. Jenže samozřejmě zavřená brána a vojáci. Albánská armáda nezklamala. Takže zpět na hlavní a směr Sarandë.

Hotel byl nádherný. Čistý. Výhled přesně jako na propagačních fotkách. Jen měl jednu drobnou nevýhodu. Čtvrté patro bez výtahu. A parkování ve sklonu asi čtyřicet pět stupňů. Perfektní kombinace po celodenní jízdě.

Večer jsem chtěl ještě pracovat, ale pak Dana s Jardou poslali fotku jídla a vína. A bylo rozhodnuto. Seděli jsme dlouho do noci, jedli, pili a plánovali další den. Přesně tohle Albánie umí dokonale.

Ráno jsme vyrazili do Řecka. A pokud se někdo ptá na můj názor na Albánii? Za mě je pro motorkáře nejzajímavější sever. Od Durrësu dolů už toho tolik není. Mnohem zajímavější je Černá Hora nebo Bosna.

Takže káva a zmrzlina v Řecku… a zpět do Albánie. Pak zase na sever do Durrësu. Tiranu jsem po zkušenostech s místním provozem raději úplně vynechal.

Další den se Jarda oddělil a zamířil domů přes Srbsko. My pokračovali do Dubrovníku.

Cesta zpět vedla podél moře, serpentýnami nad Kotorem a potom přes Bosnu. A právě Bosna i Černá Hora nám znovu připomněly, proč ten Balkán miluju. Hory. Řeky. Prázdné silnice. Příjemné teplo. Motorky šlapaly perfektně. Do Dubrovníku jsme dorazili už skoro za tmy. Večeře, pár piv s Čechy, kteří se také vraceli domů, a spánek.

Další ráno bylo konečně opravdu teplé. Vyrazil jsem s Danou podél moře směrem na Primošten. Nechtěl jsem jet přes Pelješacký most, takže jsme projeli tím malým bosenským kouskem pobřeží.

V Ploče jsme odbočili do hor a projížděli malými silničkami mezi vesnicemi. Tudy jezdí snad jen pastevci. Dana byla nadšená. A Morinka taky. Tohle byl přesně její svět.

Chtěl jsem ještě projet serpentiny nad Makarskou, ale byly zavřené. Takže Kozica a zpět na hlavní. Baška Voda, něco k jídlu a potom zadní cestou do Omiše kolem Cetiny. Nádherná silnice.

Ve Splitu jsme se zastavili v mojí oblíbené pizzerii v přístavu. Pak krátká procházka Trogirem a vesnickými cestami zpět do Primoštenu.

Dana po večerech pracovala. Jako ředitelka v korporátu řešila telefony prakticky při každé zastávce. Já jí mezitím chtěl ukázat krásy Chorvatska, které většina turistů nikdy neuvidí.

Hlavně Cetinu. Od pramene Oko Cetinje až po místo, kde se vlévá do moře. Večeře byla tentokrát skoro rituál. Šibenik. Lignje na žaru. Ante Gušt. Mořské jídlo tak dobré, že na něj člověk myslí ještě dlouho po návratu domů.

Ubytování v Primoštenu bylo přímo na nábřeží. Dana šla večer do městečka a já zamířil na zmrzlinu a doutník do kavárny u moře. Šumění vln. Západ slunce. Absolutní klid.

Ráno jsme pokračovali směrem na ostrov Pag a trajektem dál na Jadranskou magistrálu. Tentokrát konečně bez větru. Odpoledne jsme zakotvili v mojí milované Obrovaci přímo u řeky.

Plán byl jasný — Vinnetouova stezka. Jenže únava už byla znát. Dana zůstala na hotelu a já vyrazil nalehko do šotolin nad Obrovacem. Natáčel se zde Poslední výstřel. Taková malá pocta Vinnetouovi.

Poslední večer na cestě jsme zakončili skvělou večeří.

Ráno už nás čekala jen Željava.

Legendární podzemní letiště jugoslávského letectva na hranici Chorvatska a Bosny. Když jsem tam byl poprvé, místní policisté nás varovali,

ať nechodíme mimo betonové plochy, protože okolí je stále plné nevybuchlé munice. To místo má zvláštní atmosféru. Obrovské betonové tunely, opuštěné ranveje a ticho.

Další zastávkou byla Petrova hora a Památník bratrství a jednoty.Kdysi monumentální místo partyzánských setkání. Dnes už jen rozpadající se torzo. Ale pořád s obrovským kouzlem.

Pod Petrovo horou jsme ještě poobědvali a zamířili do Záhřebu. Tam už jen naložit motorky, pořádně je přikurtovat a vyrazit domů.

Celkem jsme za deset dní najeli 3700 kilometrů.

A na závěr patří obrovské poděkování všem, kteří tuhle cestu umožnili:

MR43, Moto Morini Česká republika, SGW, SRT.EU, Martinovi, Daně, Jardovi a samozřejmě mojí rodině.