SRT EU SLOVAKIA

SLOVENSKO MALEBNÉ, SLOVENSKO KRÁSNÉ...ALE U MOŘE JE TAKY FAJN

 

Trip na Slovensko je součástí našeho portfolia krátkých zážitkových expedičních výprav SRT EU. Je určený pro všechny, kteří se chtějí hlavně skvěle svézt a nechtějí řešit ubytování, trasu, logistiku, jídlo ani organizaci. Prostě si chtějí užívat jízdu a nestarat se o zbytečnosti. Přesně tohle si řekli i Honza s Kubou.

Dostali potřebné instrukce, proběhla rezervace a potkali jsme se na startu v Rimotu v Třebíči, u našeho partnera. Lokalita je ideální – prakticky uprostřed republiky a dobře dostupná ze všech směrů. Ráno bylo ještě docela chladno, takže jsme start posunuli na 10:30, aby Honza, který vyrážel z Hradce Králové, nemusel cestou škrábat jinovatku z motorky. :-D

Od MR43 jsem měl k dispozici Moto Morini X-Cape 1200 a X-Cape 700. Jenže přišla malá komplikace – dvanáctistovka stála v Bratislavě. Na redakční test ji měl zapůjčenou Rado Šrámek z Motocykel.sk, kterého tímto zdravím. Kuba tedy dostal Zontese a přes Klobásový ráj v Pavlicích jsme zamířili do Bratislavy pro 1200. Kuba je vegan, takže ironie osudu byla dokonalá. :-D

Na dvanáctistovku jsem se těšil jako malý kluk. Při zajíždění jsem neměl možnost naplno poznat její potenciál a teď se to mělo změnit. Přeci jen čtyři dny a přibližně 1600 kilometrů měly ukázat, co v ní skutečně je.

Motorku jsme převzali, Kuba dostal moji sedmistovku a vyrazili jsme směrem na Pezinskou Babu. Jenže jak se říká – řekni Bohu své plány a on se ti vysměje. Kubovi během cesty zavolala rodina, že babička je „na odchodu“. A to je situace, kdy prostě musíš být se svými blízkými. Nechal si tedy X-Cape 700 a zamířil za rodinou.

S Honzou jsme pokračovali sami. Dali jsme si oběd na Babě a pak začali pořádně protahovat motorky v zatáčkách. Morinka jela přesně podle očekávání – jako po kolejích. Výkon motoru byl víc než dostatečný, podvozek perfektně naladěný a quickshifter fungoval nádherně v nízkých i vysokých otáčkách. Prostě čistá radost z jízdy, kterou jsem naposledy zažil na Multistradě 1260 Pikes Peak.

Tuhle trasu mám najetou nesčetněkrát. Znám tam snad každý kámen, každou zatáčku a vlastně skoro celou cestu. O to víc jsem se tam těšil. Slovensko prostě miluju. Poprvé jsem udělal změnu, navštívili jsme mohylu Milana Rastislava Štefánika, slovenského politika a spoluzakladatele Československa.

V Trenčíně nás čekala tradiční večeře v AVK s Petrem Swatíkem a následné ubytování. Jediné, co mě trochu strašilo, byla předpověď počasí. Ve tři ráno se moje obavy naplnily. Doslova lilo jako z konve.

Otevřel jsem notebook a začal přeplánovávat nouzovou trasu podle radaru. Jenže pršelo prakticky všude. Tedy skoro všude. Existovala jedna výjimka – Balt. Tam nemělo spadnout ani kapka. Už dlouho jsem se chtěl podívat do Peenemünde a Kolobřehu, tak jsem si řekl, že ráno uvidím, co na to Honza. Rezervace už stejně nešla zrušit, takže případné náklady šly za mnou. Jediným problémem byl denní nájezd kolem 550 kilometrů.

Honza souhlasil. Ani jemu se nechtělo trávit víkend v nepromoku. Takže jsme zamířili přes Jeseníky nahoru do Polska.

Kdo Polsko zná, ví, že je to takové „chudší Rakousko“. Silnice jsou většinou fajn, ale krajina je nekonečně placatá. Honza si mezitím vyzkoušel Morinku a příjemně ho překvapila. Sám sedlá GS 1300 Adventure, Shermana se servírovacím stolkem a letitým motorem z dob rakouského malíře. Se SNAP tabletou je ten motor doslova dynamit pod zadkem.

Skvělá motorka. Má stejné vybavení jako X-Cape 1200 – radar, vyhřívané sedlo, vyhřívané hefty, hlídání mrtvého úhlu, jízdní režimy – jen za dvojnásobnou cenu. Na druhou stranu je to nejprodávanější motorka v segmentu, takže na tom asi něco bude.

V Jeseníkách nás stejně zastihl déšť, takže na nepromoky nakonec došlo. Na rozdíl od Španělska jsem si tentokrát vzal lepší boty, teď mi do nich neteklo přes jazyk. Tentokrát byly mokré celé. :-D

Cestování po Polsku je taková nuda, nuda, šeď, šeď. Ubytování jsem zajistil v designovém hotelu v Nowém Tomyślu, v oblasti proslulé pěstováním chřestu. Samozřejmě jsme si ho dali i k večeři.

Déšť v Jeseníkách mi mezitím definitivně odrovnal displej telefonu, který fungoval už jen velmi sporadicky. Poučení pro příště je jasné – navigační techniku vždy zálohovat. Kvůli tomu jsem nezvládl ani zprovoznit zrcadlení telefonu do vestavěné navigace motorky. Nakonec jsme si ale poradili.

550 kilometrů za námi.

Ráno nás čekala skvělá snídaně a vyráželi jsme dál. Lázeňský Kolobřeh, Balt, moře, pláže, potom Peenemünde, rakety, ponorka a kus válečné historie. Všechno s omezenou otevírací dobou.

Kolobřeh byl doslova přeplněný lidmi. Motorky jsme zaparkovali na místě, kde se parkovat nemělo, a přes hlavní promenádu zamířili k molu. Za vstup na něj se vybíralo vstupné a mně se nechtělo dávat asi čtyřicet korun za o něco lepší výhled.

Udělali jsme pár fotek a po skvělých gastronomických zážitcích z Albánie jsem dostal chuť otestovat místní rybí polévku. Honza si dal tradiční polský žurek. Nevím, jak chutnal jemu, ale proti Albáncům mají Poláci opravdu zvláštní představy o gastronomii.

Na mapě vypadá cesta z Kolobřehu do Peenemünde jako nádherná pobřežní trasa. Pokud si ale představujete něco ve stylu Jadranské magistrály, rychle na to zapomeňte. Taky jsem si to myslel. Ve skutečnosti jedete celé hodiny podél moře, ale od vody vás odděluje souvislý pás lesa.

Na druhou stranu je vidět, že Poláci umí pracovat s cestovním ruchem. Zatímco u nás se často část peněz záhadně ztratí a za zbytek se postaví rozhledna v údolí, Poláci evropské dotace využívají opravdu efektivně. Turistická centra na Baltu jsou díky tomu na velmi vysoké úrovni.

Morinka X CAPE 1200 si při svižném tempu a plné zátěži řekla o 7–8 litrů na 100 kilometrů. Honza na svém Adviku tankoval přibližně při každém mém druhém tankování a po pár zastávkách už přesně věděl, kdy budeme znovu stát u pumpy – zhruba v polovině své nádrže. :-D

V Polsku jsem využíval hlavně čerpací stanice Orlen. Příjemná obsluha, podobný sortiment jako u nás, člověk ví, kde najde toalety, a celkově všechno funguje. A ještě jednou zdůrazňuji – příjemná obsluha. V ženském podání často i velmi příjemná na pohled.

Proč to zmiňuji?

Protože šok přišel hned na první benzínce v Německu. Za kasou seděl Jabba Hutt. Bez urážky. Honza se na mě podíval a s hrůzou v očích říká: „Viděl jsi to?“ No ne asi, vole. :-DDD

Příjezd do Peenemünde po silnicích, po kterých se před desítkami let pohybovaly jednotky Wehrmachtu, měl zvláštní atmosféru. Měl jsem stejný sevřený pocit v žaludku jako při návštěvě Březinky, Osvětimi.

Bohužel jsme dorazili po zavírací době, takže jsme se nedostali ani do ponorky, ani k raketám. Ale byli jsme tam. V přístavu mimochodem kotví ruská ponorka U-461, nosič řízených střel. Také zavřená.

Nevadí.

Ještě jsme se zajeli podívat na letiště. Celý areál je oplocený. Peenemünde bylo během války často bombardováno a možná mají obavu, že by některé návštěvníky mohla přepadnout výbušná touha získat Darwinovu cenu.

Nás ale lákalo moře, písečné pláže a představa, že přece jedeme na endurech. Tedy vlastně na cendurech. Takže jsme následující půlhodinu tahali motorky z písku. Naštěstí jsme si vzpomněli na videa našeho partnera Maroko Offem a nakonec se z toho dostali.

Honza se postavil za motorku s tím, že ji vytáhne silou. Takže přední brzda, plný plyn a písek létal úplně všude. Ještě večer ho vysypával z helmy. :-D

Na noc jsem rezervoval hotel ve Štětíně. Byl poněkud specifický. Po průjezdu bránou jsme se ocitli ve světě Star Wars. bojové drony, vesmírné lodě, stíhačky, R2-D2, C-3PO a další postavy slavné ságy.

Rychlá večeře a další zásadní poznatek o Polsku. V menších restauracích často neexistuje klasická obsluha. Jídlo si objednáte u pultu, zaplatíte ho a následně si ho sami vyzvednete. Pro nás trochu netradiční pojetí gastronomie.

Další ráno nás opět čekala výborná snídaně a cesta domů.

Po cestě jsme narazili na další polskou zajímavost. Poláci jsou silně katolický národ. Minuli jsme několik rozestavěných kostelů postavených ve stylu připomínajícím minulá staletí.

A pak přišla atrakce světového formátu.

Ještě donedávna největší socha Ježíše Krista na světě. Dnes už „jen“ druhá největší, protože od roku 2024 stojí větší v Indonésii. Zase to Poláci projeli. :-D

Na místě měli ale výbornou zmrzlinu.

Honza jako ortodoxní ateista se asi bál, aby ho Pán Bůh nepotrestal, takže absolvoval kompletní křížovou cestu i za mě. Vrátil se úplně nadšený a začal mi detailně vyprávět celý Ježíšův příběh.

No tvl...

Nasadit helmu a rychle mu vypláchnout hlavu!

Poslední kilometry v Polsku jsme absolvovali po dálnici. Kvůli mému polofunkčnímu telefonu převzal Honza roli hlavního navigátora a samozřejmě nás vedl přesně tam, kam slunce nesvítí.

Blížili jsme se k České republice a konečně přišly zatáčky a hory. Po nekonečné polské rovině to byla vítaná změna. Malá Úpa, R Burger ve Svobodě nad Úpou a pomalu doprovodit Honzu domů.

 

Kámo, díky. Bylo to boží. A za pár dní dáme konečně to Slovensko.

Já jsem mezitím přestal jezdit na jistotu a začal naplno využívat potenciál X-Cape 1200. Snad Martinovi nepřijde příliš mnoho pokut.

Vyzkoušel jsem maximální rychlost (jako Filip Turek v německu), krizové brzdění, maximální náklony i definitivní odstranění poserpruhů. A dvanáctistovka mě opravdu nadchla.

Není divu, že si ji užívá i více než sedmdesát zákazníků od jejího uvedení na trh.

Je to prostě živel.

Po návratu do Rimota jsem dostal za úkol umýt X-Cape 1200. Samozřejmě mi bylo vysvětleno, že to neumím. A čekal jsem na návrat Kuby.

Á propos Kuba.

Stihl se s babičkou rozloučit a zůstal doma jako opora pro maminku. Sedmistovku mi vrátil až v neděli a přivezl s sebou skvělý příběh.

Na Babě narazil na kluka na supersportovní šestistovce, který přijel brousit kolena. Kuba ho na sedmistovce doslova rozebral a nechal za sebou jako malého haranta.

Prostě okruhář. Sedmička mu evidentně hodně sedla. Mám podezření, že brzy složí zálohu. :-D

 

Takže závěrečné shrnutí?

Místo plánovaných 1600 kilometrů jsme ujeli 3300 kilometrů. Místo Tater jsme skončili u moře. A nakonec jsme zjistili, že i když se plány změní úplně naruby, může z toho vzniknout ještě lepší příběh.

A za pár dní? Za pár dní dáme konečně to Slovensko.

Na závěr patří poděkování všem, kteří tuhle cestu umožnili – MR43, MotoMorini.cz, SGW, SRT.EU, Martinovi, Honzovi, Kubovi (pozdravujeme nahoru babičku) a samozřejmě mojí rodině.

Ještě bych rád vzpomenul na mého kamaráda a kolegu, nedávno tragicky zesnulého Kamila Holána, vpomínka na něj provázela cenný náš trip.