CESTOPISY

 

 

                                                             

 Vánicí na Gibraltar s šikmookou italkou 

 

Nápad vzít X-Cape na Gibraltar se v mé hlavě zrodil někdy na konci léta. Na motorce cestuji od roku 2021, kdy mě kamarádka na samém konci sezóny vytáhla do Chorvatska. A proč právě na konci roku? Nejsem totiž typický plážový povaleč – teplota ani průzračnost moře pro mě nehrají roli. Co ale skutečně oceňuji, jsou volné, prázdné silnice. Kdekoliv. Do té doby jsem jezdil primárně na Ducati, ale po jednom životním veletoči jsem se víceméně náhodou spojil s firmou MR43, za níž stojí známý obchodník se vším, co má dvě kola – Martin Rigo z Třebíče.

Martin mi půjčil na zkoušku Moto Morini X-Cape 700 a po 780 kilometrech, které jsem za jeden den strávil za jejími řídítky, bylo jasno. Tahle italsko-čínská značka si mě okamžitě získala. Navíc jde o značku starší než Ducati, takže bylo definitivně rozhodnuto. Domluvil jsem se s kamarádem Jirkou, který jezdí na GS 1200, a plán začal dostávat konkrétní obrysy.

 

Mám zvláštní povahu – rád kamarádům a přátelům ukazuji místa, která jsem na svých cestách v minulosti navštívil. Krásná místa, silnice, atmosféru… a vlastně tím způsobem znovu vyprávím příběhy, které jsem tam zažil. Bylo tedy rozhodnuto, že 25. prosince, hned po Vánocích, vyrážíme. Zabalit – i když já měl zabaleno už dva měsíce dopředu 😊 – naložit do dodávky a Debonu a hurá přes noc směr Monaco.

 

Proč Monaco? Protože právě tam, na silnicích nad ním, velmi rychle zjistím, jestli na to parťák má a jestli snese můj styl jízdy. A že jsem Morince dával opravdu zabrat. Tahle „šikmooká Italka“ si postupně získávala můj respekt. Co se týče Jirky – upřímně, na motokurzech Hefty 74 ho připravili výborně. Pár hodin v okolí Mentonu, Sospelu a Nice jsme si opravdu užili. Jen samotné Monaco už není, co bývalo – přeplněné, hektické, prakticky neprůjezdné. Takže návrat do Mentonu, naložit motorky a pokračovat směr Saint-Tropez, Toulon a Barcelona.

 

Malá rada: pokud si nastavujete navigaci, vyhněte se centru Marseille – obzvlášť kolem jedné ráno. Totéž platí pro Toulon. Jinak se snadno stanete nechtěnými účastníky nočních obchodů s bílým práškem, jako se to stalo nám… a pak už jen nohy na ramena 😊

 

Španělsko nás přivítalo jednou z největších zim za posledních deset let. Naštěstí jsem byl po minulé cestě dobře vybavený a i Jirka si nechal poradit – sada funkčního prádla SGW včetně mikiny se opravdu hodila. Po dvoudenní cestě, s deštěm v zádech, jsme zůstali na hotelu, doplnili energii a připravili se na další den. Dobrou noc… tedy spíš pokus o dobrou noc. Bože, ten chrápe!!! 😊

 

Ráno nás přivítalo slunce. Káva z hotelové kavárny, poslední rozloučení s hotelem i autem a rychle na pumpu a na cestu. Jenže ouvej… malá vsuvka: AdBlue má ve Španělsku stejnou hubici jako benzín 98 – a když ho nalijete do nádrže, tak ho jen tak nerozředíte. Takže dotlačit zpět k autu, rozborka, sborka… a vyrážíme vstříc dobrodružství s tříhodinovým zpožděním a hrstí šroubků bůhví odkud v kapse. Ale ta radost, když nastartovala! 😊 A od té chvíle mě už nikdy nezklamala – v dešti, v blátě, ve sněhu. Nikdy.

 

Jak už jsem psal – největší zima za posledních deset let. A k tomu déšť. Takový, že jsme museli měnit trasu, občas ji zkrátit po dálnici, objíždět oblačnost… a stejně jsme do Valencie dorazili až kolem deváté večer. Rychle do mého oblíbeného NH Hotelu, vyprat věci, usušit promáčené oblečení fénem, špunty do uší, pustit „ticho“ na plné pecky a hlavně usnout dřív než Jirka.

Ráno… žiju. Oblečení je suché. Jirka přichází s kávou a prý trochu chrápu. To snad ne – vždyť on svým chrápáním otevírá okna i ve vedlejších pokojích!

 

Skvělá snídaně a venku už neprší. Vyrážíme – kontrola motorky, namazat řetěz (Jirka odmítl, dodnes nechápu proč), Morinka v perfektním stavu i po celonočním dešti. Výjezd z Valencie nám chvíli trval – jak říká kamarád František: „Z města musíš vyjet po hlavní, vole.“

 

Znovu jsme bojovali s mlhou a deštěm. Nad Salemem jsme vjeli do husté mlhy a dali si lehký offroad ve stoje… a pak se najednou mlha rozestoupila a před námi se otevřely nádherné zatáčky. Rychle pár fotek na Instagram a jedeme dál. Se spotřebou kolem 5 litrů na sto – a to jsem rozhodně nejel pomalu – mě Morinka mile překvapila. Martin sice mluvil o 4,5, ale tentokrát vezla opravdu pořádnou váhu i s bagáží.   

 

Čekala nás Almérie a Motovilla Groot v Tabernasu, kde jsem už v minulosti strávil spoustu času. Po nás tam byl na dovolené dokonce i pan prezident. A ne – majitel není žádný ukrajinský oligarcha, jak se někde psalo, ale kluk z Prahy, Mára, mimo jiné šéf týmu AREA PRAHA RACING.Dorazili jsme za tmy, prohodili pár slov a šli spát. Každý měl svůj pokoj – konečně jsem se pořádně vyspal. A myslím, že i Jirka.

 

Ráno kontrola od štírů, seškrábání jinovatky z motorek a návštěva Márova týmu na nedalekém okruhu Almeria. Tam jsem v minulosti hodně jezdil a dokonce i vyhrál pár agenturních závodů. Červená Morinka samozřejmě přitáhla pozornost.

 

Pak hurá do hor nad Tabernasem. Na desertu tam mám najeto spoustu tras a zážitků. Dole na okruhu nám říkali, že tam včera napadlo půl metru sněhu a ať tam raději nejezdíme. Ale byla to výzva – ukázat „šikmooké Italce“ sníh. S Jirkou jsme se dohodli, že jakmile narazíme na sníh, otočíme to. Neotočili jsme. Dojeli jsme téměř na vrchol, kde místní ucpali cestu sáňkami, takže jsme se museli vrátit dolů úžasnými silnicemi až k moři.

 

Cesta do Marbelly už byla v teple, plná nádherných zatáček. Ta motorka jela jako po kolejích. V Marbelle jsme zvolili opět můj oblíbený NH hotel v centru, zaparkovali pod pomeranči a vyrazili na večeři k Holanďanům – steak a tradiční jablečný koláč, který trochu připomínal ten z IKEA 😊

 

Klasická procedura – usušit boty (ten „nepromokavý“ trik od výrobce je opravdu záludný, jazyk boty nepromokavý nebyl a v dešti byla bota za chvíli jak akvárko), přeprat funkční prádlo, špunty do uší a spát.

 

Ráno slunce, před námi cesta do Rondy. Skvělá, ale chladná. Druhá část – přesun do Cádizu a Gibraltaru – měla být nudnější. Jak moc jsem se spletl.

 

Cestu do Rondy jsem si užíval naplno. Dokonce jsem Morinku půjčil Jirkovi – a poprvé jsem ho viděl projet zatáčku čistě, bez zaváhání. Já se mezitím na jeho BMW trochu trápil. Jak je 1300 skvělá, 1200 je prostě taková… zvláštní. Motor výborný, podvozek slabší. Jirka byl z Morinky nadšený – a já měl radost.

K pumpě jsme dojížděli téměř na výpary. Kousek za Rondou jsme odbočili do polí – a ukázalo se, že to byl skvělý nápad. Jirka tu cestu ohodnotil slovy: „Bůh musel být motorkář!“ Dokonalé zatáčky, perfektní asfalt, minimum provozu. Gumy držely, motor měl dostatek výkonu, podvozek pracoval skvěle. Užili jsme si to naplno.

 

Minuli jsme Jerez a zamířili do Cádizu. Přejezd mostu s výhledem na Atlantik – to se neomrzí. Povinná fotka na pumpě a pokračujeme na Gibraltar. Jenže těsně před cílem začalo pršet. A pršelo mělo i druhý den, který jsme měli vyhrazený na „návštěvu Anglie“. Tak jsme aspoň naplánovali praní a Nový rok oslavili večerkou v deset večer s pivkem. Opět můj oblíbený NH hotel.

 

Ani další den se počasí opravdu neumoudřilo. V pláštěnkách jsme vyrazili alespoň k majáku a památníku Sikorského, ale déšť byl neúprosný. Pár fotek a pryč. Večer vyprat v místní prádelně, na turisty jsou tady připravení a prací místa jsou na každé druhé pumpě. Večeře v Burger King a spát. Ráno ještě povinné focení u letiště

 

 

Zpáteční cesta, primárně na klikatých silnicích kolem moře, vedla opět přes Tabernas, kde jsme přespali u Máry a domluvili další spolupráci pro SGW  s jeho závodním teamem. Ráno po snídani jsme vyrazili směr Valencia.

 

Cestou jsem měl plán navštívit Kubu Kornfeila s jeho juniory, kteří trénovali ve španělsku a náhodou jsme zde  potkali i Durdisovce, které podporuji od začátku. Roman je obrovská naděje českého motorsportu.

 

Ve Valencii jsme se „zkulturnili“ a rozhodli se zajít na pořádnou večeři. Po hodinové procházce jsme skončili… v McDonaldu u hotelu 😊

 

Další den nás čekal déšť. Snídaně, nepromoky a vyrážíme. Protáhl jsem Jirku městem až k moři – vítr, vlny, déšť. Pak 200 km po dálnici v dešti. X-Cape 700 se ukázala jako ideální dálniční stroj – stabilní, rychlá, spolehlivá. Odbočka do hor u Amposty byla odměnou – silnice, kterou byste chtěli jet celý den. Před Barcelonou jsme si ještě „utrhli“ pár pomerančů přímo ze stromu. Ne, neukradli, jen jsme nenašli nikoho kdo by po nás chtěl peníze…a nebo by nás chytil 😊

 

Závěr cesty byl v poklidu, útesy před Barcelonou jsou na motorce prostě boží, to potvrdí každý kdo tam jel a Morínka mně vedla bezpečně až do města. Ke katedrále, kde jsme měli naplánovaný cíl, jsme jeli po bulváru, který byl dlouhý jak cesta z Písku do Prahy.

 

Barcelona – Sagrada Família, paella, pivo… a přiznávám, přejedli jsme se tak, že ta dvacetiminutová cesta zpět na hotel byla malým utrpením 😊

 

Pak už jen naložit motorky, převléct se do čistého a dlouhá cesta přes Francii domů. Francouzské pumpy zavírají v deset večer – ani kafe si nedáte. Zlaté Německo.

Poslední kilometry jsme se střídali každou hodinu. Únava byla obrovská, ale zážitky ještě větší.

 

Dnes už vím, že s Jirkou pojedu klidně na kraj světa. A taky vím, že další cestu chci jet znovu na Morince. Ta motorka si mě získala. Měl jsem možnost vzít si novinku X-Cape 1200, ale o tom až příště.

Celkově najeto 3600km za 10 dní cesty.

 

 

 

Pokud můžu něco doporučit – běžte si Morinku vyzkoušet. Za ty peníze dostanete spoustu zábavy. Ano, vyrábí se v Číně, ale podle italského návrhu. A moje „šikmooká Italka“ mě nikdy nenechala ve štychu – na rozdíl od jiné italské značky.

Na závěr patří poděkování všem, kteří tuhle cestu umožnili: MR43, MotoMorini.cz, 4SR, SGW, Jirkovi a mojí rodině.